Historie Webu

Vše začalo kolem roku 1989 v laboratořích v CERNu (Švýcarsko), kde se fyzikové rozhodli vytvořit systém pro "rozumné" sdílení informací. Celý systém mínili pojmout zejména jako textovou službu. U zrodu myšlenky webu stál Tim Berners-Lee.

Roku 1992 byl připraven návrh a začalo se pracovat na prohlížeči NCSA Mosaic. Tento prohlížeč byl roku 1993 již napsán a dán k dispozici jako volně šiřitelný. Jednalo se o poměrně multiplatformní browser, jelikož existovala verze alespoň pro MacOS, MS Windows a X-window system. O rok později byla založena společnost Netscape Communications, která začala vyvíjet Netscape navigator.

Dnes je Web jedním velkým zmatkem, existuje hejno webových prohlížečů, každý má svá specifika (a své chyby). Pamětlivi myšlenky, že se jedná zejména o systém pro sdílení informací, bychom měli tvořit webové stránky tak, aby byly rozumně zobrazitelné v co nejvíce prohlížečích.

Pojem a představa hypertextu

Při návrhu systému pro sdílení informací si vývojáři povšimli, že člověk uvažuje zpravidla tak, že asociuje představy, tedy přechází od jedné představy ke druhé. Cílem tudíž bylo tento fakt nějakým způsobem reflektovat. Například v minulé podkapitole vás zajisté napadly přirozené otázky, co znamená zkratka NCSA a jak asi vypadal browser Mosaic. Proto pod příslušným textem byl odkaz na stránky organizace NCSA, resp. na screen-shot jmenovaného prohlížeče. Možnost reflektovat myšlenkové těkání čtenáře klade na autora stránek požadavek předjímat směr těkání a dotyčné informace vkusně poskytovat.

Dále vývojáře napadlo rozmělnit informace co možná nejvíce. Proto web sestává z poměrně malých jednotek zvaných stránky, mezi kterými se zpravidla při zmíněném asociování představ přechází. Kromě přecházení mezi jednotlivými stránkami je umožněno prokládat text jinými datovými typy, například zvuky, obrázky či animacemi. Toto ovšem některé dnešní prohlížeče řeší spuštěním externích prohlížečů, což je též dobré mít na mysli při výrobě webových stránek.

Architektura WWW

Architektury ve světě počítačových sítí rozlišujeme dvě základní, a to buďto peer to peer, nebo server to klient. Pro web byla vybrána ta druhá, tedy server-klient architektura, což znamená, že:

Stránky popisují, jakým způsobem má prohlížeč data zobrazit, nepopisují přesný vzhled. Klient tudíž má určitou svobodu výběru při zobrazování stránek. Uvědomme si, že jinak se zobrazují stránky v textovém a jinak v grafickém režimu, jinak na 19palcovém a jinak na 14palcovém monitoru, čili jedna stránka může v různých prohlížečích vypadat poměrně různě. Toto je další aspekt, který je dobré mít na paměti, aby naše stránky za něco stály. Proto si v mezích možností uvědomujte, co vlastně sazebními pokyny, které si probereme dále, prohlížeči říkáte. Pak si představte nejzlomyslnější možný způsob (
aspoň částečně rozumného) vysázení a snažte se, aby i v tomto režimu stránka nevypadala explicitně ošklivě.

Mimochodem prostředky tvorby webových stránek prošly poměrně bouřlivým vývojem směrem k neskromnosti. Původně bylo možno volit mezi šesti druhy nadpisů a třemi druhy písma (standardní, tučné, kurzíva), nebylo možno dopravit data od uživatele z klienta na server (šlo pouze poslat požadavek, kterou stránku chceme zobrazit) a protokol byl zásadně bezestavový, tj. nezaznamenávalo se, kdo přišel... Ať přišel kdo chtěl, ať přišel v kteroukoliv hodinu a pokolikáté chtěl, vždycky každý dostal to samé.

Dnes je situace úplně jiná. Pomocí formulářů můžeme dopravovat data na server hned dvěma způsoby, CSS (kaskádové styly) umožňují měnit kupříkladu i font (o velikosti písma nemluvě), můžeme v rámci skriptování spouštět všelijaké procesy na straně serveru i klienta, dokonce je občas možné vytahovat soubory či spouštět procesy na klientském stroji bez vědomí osoby prohlížeč obsluhující!